THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sobotní večer v Divadle pod Lampou sliboval více než pestrou dramaturgickou lahůdku. Plzeňskou cross-jazz-metalovou laskominu DIVE, severočeské podivuhodné psychedelicky post-hardcorové kvarteto PARALYSIS a jako pikantní předrm - plzeňského noise industriálního aktivistu K-LXM.
Patnáct minut po deváté se slabě zaplněným sálem začaly rozléhat první zvuky produkce noise-industriálního projektu K-LXM. Protentokráte šlo o performanci, které se účastnili dva hlukaři. Strůjci K-LXM Klimoňovi sekundoval Dodáč, který krom noise-industriálního hlomozu v současnosti obstarává vokály v crust-grind punkové kapelce DEMÖRALYZÉR. Komorní začátek se začal brzo zvrhávat v násilné hlomozící industriální stěny, které oba protagonisté doplňovali expresivními zefektovanými vokály. Ty byly pro tvorbu K-LXM zatím nevídaným prvkem, ale bohužel díky nim ze setu zčásti vymizely polyrytmické fragmenty, které jsem donedávna považoval za neoddělitelnou součást vystoupení tohoto projektu. Hodně vypjaté skřeky na brutálním industriálním podkladu budily dojem obrovského stroje, který pomalu lisuje trýznivě ječící nešťastníky. Ke konci setu se experimentovalo se zpětnou vazbou – v tu chvíli jsem opravdu málem přišel o duší i uši.
PARALYSIS provází pověst hudebního kvarteta, jenž v sobě absorbuje opravdu šílené množství vlivů, které skládá do kompozic se zabijáckou stopáží. Dlouhé písničky u nich sice zpočátku působí jako zajímavý prvek, pokud však celkový hrací čas překročí únosnou míru, začínají nudit a to se bohužel PARALYSIS, pokud se nehlídají, stává poměrně často. Ke konci setu si již novoborští prostě velmi těžce udrželi moji pozornost a to hlavně díky tomu, že set neúměrně natáhli. To bylo částečně způsobeno i přetržením struny kytaristy a zpěváka v jedné osobě Zaphy a vedlo k instrumentálnímu improvizačnímu intermezzu zbývajícího tria, které se poměrně natáhlo. I tak dlužno říci, že tato mladá kapela, která v sobě kombinuje prvky hardcore, sludge-metalu, post-rocku i méně uchopitelných alternativně metalových těles, má šikovné instrumentalisty i talentovaného zpěváka, cit pro zajímavé aranžérské kombinace a rozhodně je zajímavým příslibem do budoucna. Dovedu si představit, že pokud se jí povede i nějaký regulérní studiový počin, může rozbouřit vody svého žánrového kolbiště.
DIVE po delším setu PARALYSIS nastoupili před publikum, které bylo trošku prořídlejší, než jsou v Plzni zvyklí. To se však na jejich setu neodrazilo. S nástupem jejich produkce sál klubu zaplavila divoká tsunami, jež dirigoval vokalista Dáda, který při setu budil dojem pološíleného somálského Klingona. Vysoké čelo, rozčepýřené vlasy, lehce teatrální projev a intenzivní charismatická aura, střídaní hlasových poloh – hlavní showmen večera se rozhodně nešetřil. Ke konci sice hlasivky vypověděly činnost, ale v tom jak zakrýt indispozice je již tento pozoruhodný zpěvák patřičně kovaný. Škoda snad jen zvuku a to hlavně díky mnohem užšímu a méně se prosazujícímu zvuku kytary, která se u DIVE zahnízdila v bzučivých výškách a ubrala mnohé z tlaku, který tato kapela jindy má. Nové sklady, které do sebe stále více nasávají jazz rockové experimenty, dokazují, že někdejší společný koncert DIVE s EPHEL DUATH byl přirozeným vyústěním žánrového směřování Plzeňáků.
Příjemný pocit z povedeného večera s nepříliš vysokou účastí, ale o to rodinnější atmosférou, překryl prasklé strunky, několik nedokonalostí v sehranosti a dalších atributech, které sobotní večer měl a domů mě zahnala až únava po koncertně velmi napěchovaném a vyvedeném týdnu.
foto: Vilém Rozmlátil
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.